Střepy #3

Osamělost Podzimu jen nedokázala
pustit k sobě něco jiného než sebe samu.
Myslel jsem si, že Podzim trpí,
ale pak mi došlo, že také ne -
že to je zas řád věcí,
který nemohu a nechci pochopit.
Veliké tajemství,
jehož je snad Podzim mlčenlivým strážcem.
A také jsem ho začal milovat -
- z dálky a oddaně.
Jeho proměna byla tichá jako jeho příchod,
a ikdyž jsem věděl, že tomu tak není,
jen u něho mi přišlo na mysli umíraní...

a lidi?
Lidi se do mého vyprávění nějak nevešli,
asi tam nepatří.

No dobrá, dobrá,
tak jsem se pomát.
Ale podlaze se to líbilo.

To pak klidně zvážněl,
nepatrným gestem přivolal soumrak
a poslal mi do okna vítr.
Vítr - posel s pláštěm naděje
pokládal mi dlaně na čelo
a očima se mi dostával
až hluboko k srdci.